Sports News

Pilař o večeři s Horváthem, rasovi Magathovi i návratu do Plzně: Je hezký, že ještě můžu hrát o trofeje

Vzpomněl jste si při červnovém příjezdu do Doosan arény na léto 2011?

Přišel jsem ve chvíli, kdy Viktorka získala první titul. Navíc ne ledasjaký. Jako že by přišel nějaký zbohatlík a dal do klubu miliardu. Byl to krásný příběh, který pořád pokračuje. Vím, že jsem byl hodně nervózní. Se všemi jsem si podal v kabině ruku a sednul jsem si vedle Horviho (Pavel Horváth). Ten se o mě postaral. (směje se)

Vzal vás pod svá křídla?

Ano. Pamatuju si, že po prvním tréninku mě vzal na večeři, kde mi nastavil pravidla.

To zůstane mezi mnou a Horvim. Pochopil jsem, že všem jde o jeden cíl. Když byl zápas, najednou se všechno přepnulo do módu úspěch. Tohle bylo krásný.

Je veřejným tajemstvím, že tehdejší plzeňská parta byla specifická. Mimo hřiště se uměla bavit, prováděla lumpárny. Jenže na trávníku jela na krev.

Přesně tak. Bylo nádherný a silný zároveň cítit, že parta táhne za jeden provaz. Když zapnula, čišelo z ní, že nepochybuje o výhře. Byla si jistá, že to na hřišti dá. Během kariéry jsem zažil i jiné, skvělé hráče. Ale vždycky jsem vzpomínal na plzeňskou kabinu, která ze sebe dovedla v zápasech vydat úplně všechno. Tohle je základ, který se v Plzni drží doteď.

Do výjimečné social gathering jste skvěle zapadl. Brzy jste se objevil v reprezentaci, zahrál jste si čtvrtfinále Eura 2012, následně jste přestoupil do Wolfsburgu. Kariéra nebrala strmý vzestup. Netočila se vám hlava?

Nikdy jsem nelítal v oblacích, ani tenkrát. Kdybych lítal, dostal bych přes čumák. Nebo bych si sám uvědomil, že takhle ne, že musím zabrat. Jsem tak vychovaný. Samozřejmě, kdyby mi bylo jednadvacet a měl bych současnou hlavu, byl bych lepší. Ale myslím, že i když jsem občas dobře nezahrál, dokázal jsem si všechno správně pojmenovat. Bylo professional mě lehčí zapadnout do týmu plného kvalitních, hotových hráčů. S Davidem Limberským na levém kraji jsme si perfektně rozuměli. Těžil jsem z přihrávek Horviho, Baky (Marek Bakoš) a další kluci to gólově zúročovali. Byla radost s nimi hrát.

Jenže radost a rozlet brzy skončily. Krátce po přestupu do Wolfsburgu jste si v reprezentační přípravě s Ukrajinou přetrhl křížový vaz v koleně, což výtečně rozjetou kariéru nenávratně poznamenalo. Máte nešťastný okamžik stále před očima?

Dlouho jsem si vyčítal, že jsem neměl do souboje s Rakickým chodit. Jenže já nikdy neuměl vypouštět. Šlo o zbytečný zákrok. Dal jsem si špatný dotek, zkoušel jsem se před Rakického dostat… Pak jsem ucítil bolest v koleně, věděl jsem, že je zle. Když jsem byl v Jablonci, zmiňoval jsem se o tom Tomáši Hübschmanovi, který s Rakickým hrál několik let v Šachtaru Doněck. Ale byla to moje chyba. A také, že jsem byl z Wolfsburgu přetrénovaný.

Wolfsburg vedl pověstný ras Felix Magath. Dával vám zabrat?

Měl v kádru třicet hráčů, na každý put up tři kluky. Kdo vydržel, vydržel, kdo ne, měl smůlu. Nikdy jsem třeba nechápal hru jeden na jednoho na větším prostoru, která končila ve chvíli, kdy jeden z hráčů padl vysílením.

Tohle byly už tenkrát dávno překonané metody.

Vzpomínám si, že jsme hráli čtrnáct na čtrnáct. Jakmile někdo přebral míč dozadu, šel běhat do konce tréninku dlouhé kopečky. Trenér Magath jen dotyčnému řekl, že příště bude přebírat balony dopředu. Hra končila, když nás bylo třeba šest na šest.

Teď jsme v přípravě narazili na belgický St. Truiden, který trénuje Magathův tehdejší asistent Bernd Hollerbach. Byl znát jeho rukopis. Na jeho metody ale radši nevzpomínat.

Od nešťastného večera na Ukrajině jste musel ustát spoustu dalších ran a pádů. Co vás táhlo, že jste je dokázal ustát a vrátit se?

Je klišé, když se říká, že vás špatná období nebo okamžiky posílí. V mém případě platí. Musím říct, že spoustu věcí, které mě dřív nadzvedly nebo jsem z nich byl nešťastný, dokážu přejít. Vím, co jsem musel udělat, čím jsem musel projít, abych zase hrál fotbal.

Zpětně když se ohlédnu, bylo to martýrium. Ale v té chvíli jsem si nepřipouštěl, že bych skončil. Mám hlavu nastavenou, že vnímám věci pozitivně, jsem bojovník. Jsem sice šťastný, že jsem v Plzni, ale nejsem tím uspokojený. Mám pořád velké ambice.

Když jste se vracel do Viktorie poprvé před 8 lety, v kabině byla spousta hráčů, které jste zažil při svém prvním působení. Teď je v odlišném složení. Našel jste jinou Plzeň?

Říkal jsem si, koho vlastně budu znát, když Baky s Horvim jsou už trenéři. Zůstali snad jen Radim Řezník, Lukáš Hejda a Milan Havel. V kabině je ale pořád hodně srandy, skvělá atmosféra, jako za Horviho. Není v ní už tolik skopičin, nicméně najdou se vtipálci, kteří občas něco vyvedou. Já jsem ale především rád, že jsem měl možnost se do Plzně vrátit.

Měl jste v hlavě i jiné možnosti?

Zamýšlel jsem původně jiný krok, ale jakmile zavolala Viktorka, změnil jsem ve vteřině plány. Možná jsem některé lidi tímto zklamal, ale vysvětlil jsem jim to. Plzeň byla cílem, kam jsem se chtěl posunout.

Věříte, že vás ještě čekají velké zápasy nebo trofej?

Samozřejmě že příchodem do Plzně se zvýšila pravděpodobnost, že bych mohl něco vyhrát. Ale stejně úspěchu docílíme vždycky jako tým, ne jako jednotlivci. Je professional mě hezký, že ještě můžu bojovat o trofeje.

Mimo jiné i pod asistenty Bakoše a Horvátha. Zvykl jste si rychle, že jsou v jiné roli?

Nemám s tím žádný problém. Jsou silnými osobnostmi, což byli i v dobách, kdy jsem s nimi hrál. Když něco řekli, mělo to hlavu a patu. Měli přirozený respekt. My mladší jsme poslouchali, brali jsme si z toho. Postupem času jsme získávali i jejich respekt. Teď taháme zase za jeden provaz, máme stejné cíle. Je správné, že tady kluci jsou. Jsou legendami Plzně.

Vy jste je ale přece jen zažil v jiných rolích.

Asi by bylo jiné, kdybych byl v Plzni deset let, jako třeba Radim Řezník. Já jsem šel ale hned po první sezoně do zahraničí. Horvi mi teď prostě dává zabrat jako trenér. Jako jeho syn Patrik, který mi na nedávném soustředění v Rakousku ujídal z talíře. (směje se)

Rozhodně. Horvi mi ho taky bral. (směje se)

Ve středu však půjde legrace stranou, rozehrajete 2. předkolo Ligy mistrů na půdě HJK Helsinky.

Všichni si uvědomujeme, že jde o strašně důležitý dvojzápas. Připravujeme se v hlavě, že na umělce v Helsinkách to bude těžké. Musíme podat nadstandardní výkon už ve Finsku, nemůžeme spoléhat, že si postup uhrajeme doma. Každopádně na domácí odvetu se moc těším, věřím, že přijde plný stadion a my dáme fanouškům postup.

Click to comment

Leave a Reply

Your email address will not be published.

Most Popular

To Top